Znám jednu rodinu, říkejme jim třeba Novákovi. Žijí v malém domku na okraji města, přes den jsou oba v práci, malá Anička ve školce. Členem rodiny je také 8letý pes Hary neurčité rasy.

Občas zaskočím pohlídat malou Aničku, když je nemocná nebo musí některý z rodičů zůstat v práci déle. Tak to bylo i tentokrát. Zazvonil telefon a já v domění, že to může být Monika, Aničky maminka, jsem telefon zvedla. Na druhé straně byl mladý muž, který chtěl mluvit s někým z rodiny do 35 let a učinit jim nabídky na výborné zboží, nákup zajímavých uměleckých předmětů z dílny začínajících umělců, za mimořádné výhodné ceny. Odpověděla jsem, že nikdo není doma, jenom Anička, té jsou 4 roky a Hary, tomu je 8. Takže je mi líto. Mladý muž prohlásil, že je to škoda, ale aby o tyto výjimečné věci nepřišli, pošle to firma písemnou formou.

Rodina Novákova má u svého malého domku vedle zvonku napsáno: zde bydlí Novákovi – Monika, Pepa, Anička a Hary. Nevím jak volající zjistil adresu Novákových, ale to dnes není zřejmě žádný problém.

Od té doby dostávají Monika a Pepa permanentně ‚zajímavé nabídky‘ poštou, u kterých je samozřejmě přiložena i poukázka na zaplacení nějaké částky na příspěvek organizacím, o kterých nikdo nikdy neslyšel a také ty ‚mimořádné nabídky‘. Ale to se dneska stává mnohým z nás.
Nejhezčí na celé věci je, že tyto dopisy dostává také ‚Hary Novák‘. Je mu jistě moc líto, že je nemůže sám číst, alespoň je očuchává. A já, když opět mám u Nováků ‚službu‘, uspávám Aničku tím, že Harymu předčítám jeho došlou poštu. Pro Aničku je to zaručený uspávací prostředek, ale ne jenom pro ni. I Hary při tomto čtení slasně přivírá oči.

Takže …dobrou noc!